No, vcelku je zde řečena stará pravda, že lidská touha je v posledku neuspokojitelná a že ke každému stavu n bude vždy existovat stav n+1, kterého budeme chtít dosáhnout.
Ovšem co potom třeba přátelství - není třeba pochybovat o tom, že dobré a šťastné přátelství může klidně fungovat i bez hádek nebo katastrof, to může snad každý potvrdit. A jestliže je tento stav dosažitelný u pouhého přátelství, nabízí se otázka, proč by nebyl reálný i na vyšší úrovni - v partnerství...

Pěknej článek, stává se mi to pořád, měsíc hledám partnerku a dva měsíce před rozchodem mi leze na mozek, proč? protože je moc dokonalá, ale vlastně si to nikdy neuvědomim a tak chyba co udělám je že du hledat ještě o stupen lepší holku.. svym způsobem se z toho kolotoče asi nejde vymotat :)) kdo by chtěl mín dokonalou holku? :D

Zamyslel jsem se nad článkem a přidávám pár postřehů a neortodoxních komentářů.

Každý touží být šťastný, akorát mnozí pořádně neví co si pod štěstím mají přesně představit a neví zda šťastní jsou či nikoli. Představy o štěstí se liší a lidi se mnohdy dají zmanipulovat nějakými "zaručenými recepty", např. reklama, pak se honí za pitomostmi, přitom by mohli být dost dobře šťastní i bez toho. Člověk je bytost věčně nespokojená. Když dosáhne vytouženého, začne mu to být málo a zachce se mu víc a takto může pokračovat donekonečna. Nejistota a nestabilita člověka stresuje a brání mu v pocitu štěstí. Jenže naprostý klid a jistota přináší nudu, člověk zatouží po vzrušení a rozptýlení. V přírodě obecně nic není konzervováno v klidu, vše se neustále vyvíjí a mění. Nelze ustrnout věčně v momentálním okamžiku štěstí, život běží dál. Věčné šětstí je ideálem a lidskou touhou, ale v reálném světě nedosažitelné. Příjemnosti jsou jako droga, zpočátku má i maličkost velký účinek, člověk si však na to zvykne jako samozřejmost a pro dosažení stejného účinku je nutné zvyšovat dávky. Když už to není dál možné, nastane krize. Pozitivum je pozitivem a vynikne pouze ve srovnání s negativem. Pokud by bylo človku stále dobře, neužil by si ten pocit štěstí, jako když zažije špatné věci a pak naopak něco pěkného. S cílem bych trochu polemizoval. Soudím že se s tím musí nakládat opatrně. Dnešní trendy nadměrně zdůrazňují cílevědmost, dělají z cílů modlu, což není dobré. Bezcílnost jistě není to pravé, vede k ustrnutí na místě, zabřednutí do neustále stejných problémů, nudě, frustraci, ztrátě smyslu života. Nicméně opačný extrém je též negativní. Neustálá honba za nějakými cíli člověka stresuje a zabraňuje mu, aby se v pravý čas zastavil a vychutnával dosažené výsledky. Pokud člověk včas nezvolní a nesrovná si priority, stráví život permanentní honbou za iluzemi a na konci zjistí že mu život utekl mezi prsty aniž si ho stačil užít a vychutnat. Není nutné dosahovat cílů za každou cenu, i cesta může být cíl. Všechno zlé je k něčemu dobré, to jistě platí, ale opět v přiměřené míře. Pokud je problémů a překážek příliš, člověka to zdravě nezaměstnává a nemotivuje, ale naopak deptá a ubíjí. Místo vítaných podnětů pro vývoj to člověku přináší zničení. Pesimistické myšlení jistě není to pravé ořechové, nicméně příliš pozitivní uvažování je též něžádoucí extrém. Je třeba zůstat realistou a ne se neustále idiotsky navzdory vší logice vznášet v oblacích jak v drogovém opojení.

S článkem dost nesouhlasím. Prakticky v každém odstavci jsi napsal něco co mi je proti srsti. Nevím jestli jsi čerpal z nějakých zdrojů nebo z vlastních zkušeností...ale už jen ta myšlenka, že trvalé štěstí nelze dosáhnout je mimo. Přečti si Knihu o Štěstí od Matthieua Richarda a možná změníš názor.