Lovená zvěř aneb zachraň se, kdo můžeš

Já a můj kámoš Micina jsme si jednoho krásného předvánočního dne byli vydělávat jako ostraha na Vánočních trzích. Součástí bylo i vystoupení „dětiček“ z místní základní školy. Nebyli bychom to my dva, kdybychom nezačali hned vtipkovat a flirtovat. Obléct kvádro, nahodit vyhazovačský předkus a hlavně připíchnout cedulku „Pořadatel“. Takto vybavení jsme se pustili do samotné akce.

Brzy z nás začaly padat hlášky typu „Slečny, nosíte tanga? Ne? Já jo, v trenkách se mi potí prdel a slipy mě škrtí“ „Víte, já si chlupy na zadku geluju. Jak si sednu, tak jsem pár centimetrů nad židlí a je to krásně vzdušné.“

Bohužel jsme nepočítali s tím, že by naše volovinky mohly mít až takový úspěch, a především u dvou dominantních čtrnáctek, Lucky a Lucky. Brzy se role obrátily a z nás dvou se staly vysoce ceněné trofeje. Lucka a Lucka už mezitím stihly zlikvidovat veškerou konkurenci.

Kamkoliv jsme se pohli, cítili jsme jejich dech na zádech. Na chvíli jsme se dostali z dohledu a sedli si ke stolu s občerstvením. „Je ti jasné, že to takhle nejde. Já nechci být za pedofila“, obracím se na kamaráda.

 „Musíme to nějak vymyslet, přinejhorším zdrhnem.“ Něco mě zatáhlo za rukáv, otočil jsem se a uviděl Lucku. „Ona mě bije“, řekla. „To není pravda“, odpověděla druhá Lucka, která mezitím stihla obsadit Micinův klín. Mickův pohled mluvil za vše. Rozhodli jsme se jednat. Vstal jsem, setřepal z rukávu Lucku, přešel k Mickovi a na něm sedící Lucku jsem odstrčil a se slovy: „Tak takhle to dál nejde, Micka je můj.“ A sám jsem si sedl na Mickův klín.

To však rozpoutalo další tsunami smíchu a dotěrnost Lucky a Lucky se ještě znásobila. Ze všeho nás vysvobodil až příjezd Lucčiny matky. „Tak já musím, kluci. Ahoj!“„Sbohem!“, pomysleli jsme si. Po chvíli zmizela i ta druhá a my si s úlevou oddychli.

Tím naše trápení ale neskončilo, Lucka s Luckou si bohužel obstaraly přes Mickovu sestru naše telefonní čísla. Ani po dvou měsících tvrdé ignorace nepřešel děvčátka zájem. Mickovi na Valentýna přišla rádoby zamilovaná SMS od Lucky. Mě si vyhmátla druhá Lucka na zastávce, když jsem doprovázel spolužáky na autobus. Klidně jsem si šel na autobusovou zastávku, kde už stáli mí přátelé. Kamarádi při pohledu na mě najednou zbystřili. Netušil jsem proč, avšak vzápětí na mě s razancí nadrženého vetřelce skočilo něco blíže nespecifikovatelného. „Ahoj, co ty tady děláš? Já jsem tě tak dlouho neviděla.“ Třeštil jsem oči tím směrem. Ano, byla to Lucka. Vykecal jsem se na kamarády a pokračoval jsem dále. Pohled na tu spoušť říkal vše. Kamarádka Pavla se válela ve sněhu s pitvořením jejích slov, kamarád se dusil u koše a pořvával, vzadu stojící děda se nezúčastněně usmíval.

Od té doby se vždy rozhlížím, když někam jdu. Pokud je zahlédnu, jdu jinudy. Pokud mě zahlédnou ony, zbaběle uteču. Jaké z toho plyne ponaučení? Nešťastné číslo není 13, ale 14…

Komentáře

Dost dobry chlapi
 od autora Peter

    Reaguj na tento komentář
dobry
 od autora hunty

    :D s tema tangama taky dobry :D

    Reaguj na tento komentář
Bez nadpisu
 od autora luhas

    Paradni. Kde vi na ty veci chodite?? :-d jsem se dost nasmal, ale vy s těma holkama asi moc ne, podle toho, co jsem četl.

    Reaguj na tento komentář
Ženy po mně nejedou
 od autora BLEK.

    Ženy po mně nejedou, protože mám poruchu osobnosti.

    Reaguj na tento komentář