Náhoda nebo osud?

O mnoha seznámeních se říká, že jsou osudná. Někdy se tomu říká „láska na první pohled“. A pakliže to mezi vámi a danou osobou zajiskří jeden den hned vícekrát, můžete se spolehnout, že se stalo něco zvláštního. Je to jen náhoda nebo v tom má prsty nějaká vyšší instance? Moje vyprávění je právě o jednom takovém seznámení.

Ráno jako každé jiné. Po zazvonění budíku jsem se ještě trochu přemlouvala, ale nakonec jsem přece jen vstala. Veškeré ranní činnosti už provádím jen mechanicky, ani nad tím nepřemýšlím. Záchod, letmý pohled do zrcadla, vyčistit zuby, opláchnout obličej, obléknout a vyrazit. Jako každé jiné všední ráno jsem vyrazila nejprve do bazénu. Tam se pořádně proberu. A endorfiny vyplavené během dvou uplavaných kilometrů mi dodají chuť „překlepat“ další den. Pak teprve mohu vyrazit do práce.

V metru jsem četla poslední číslo mého oblíbeného časopisu. Stejně jako plavání, i toto čtivo je pro mě drogou.

Z rozečtené reportáže mě ale najednou cosi vytrhlo. Každý to už určitě někdy poznal, když se člověk začne z ničeho nic cítit nesvůj. Najednou má pocit, že musí stát rovně, že by neměl dávat průchod svým myšlenkám natolik, aby je výraz obličeje prozradil. Po chvíli mě to donutilo zvednout oči a zapátrat po příčině mého rozptýlení. A v tom jsem Ho spatřila. Vlastně nejprve jeho oči, krásné modré a hluboké tak, že by se v nich člověk utopil. Naše pohledy se střetly a lehce to zajiskřilo. Potom jsem si jej prohlédla. Muž, věk kolem čtyřiceti, pevná vysportovaná figura, tmavé vlasy moderního střihu. Lehce prošedivělé skráně mu dodávaly seriózní výraz.

Ohlášení zastávky mě vtáhlo zpět do reality. Vystupuje. Poslední pohled z očí do očí. Věnuji mu svůj nejlepší a nejsrdečnější úsměv. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“. Vlak se rozjíždí a ve tmě tunelu zůstává pouze hřejivý pocit z něčeho tak neuchopitelného, přesto takřka intimního.

Příjemný ranní flirt je zatlačen všedností pracovních povinností. Papírování, chemické analýzy, nové papírování, vyřízení několika veledůležitých telefonátů. Pak objednávky, což znamená opět papírovaní, na poslední chvíli přinesl kdosi další vzorky na rozbory. A tak pořád dokola.

Zásoba endorfinů je už dávno vyčerpána. Abych zvládla ještě večer doma, kde se mi vztah hroutí pod rukama a nikdo není s to to zastavit, potřebuji novou dávku. Což znamená ještě před návratem zastávku ve fitku. Zase jsem duchem někde úplně jinde, když za sebou na eskalátorech uslyším: „Slečno, to je ale neuvěřitelná náhoda!“ Otáčím se a za mnou stojí onen muž.

„Pamatujete si na mě? Ráno, na Hradčanské, tak krásně jste se na mě usmála…“ Pomalu mi to dochází, vždyť to je ten člověk z rána z metra. Ten fešák, ten flirt! „Víte, takhle krásně se na mě už dlouho nikdo neusmál, celý den na vás myslím.“ Stále ještě nijak nereaguji, ale už se usmívám, jako že si pamatuji, že i pro mě to byl příjemný zážitek. „Slečno, tohle přece nemůže být jenom náhoda, to snad musí být osud. Pojďte, zajdeme na kafe, přece to nemůžeme nechat jen tak samo sebou!“ Dnes jsme spolu šťastni více než dva roky a na podzim plánujeme svatbu…

Komentáře

Bez nadpisu
 od autora andrea

    hezky pribeh, jen me cynicky napada...uz nechodi tolik cvicit, stane se okoukana, jak to asi dopadne...:)

    Reaguj na tento komentář
Ženy neoslovuji
 od autora BLEK.

    Ženy neoslovuji, protože jsem psychopat. Ten skvělý pohled do očí ženy jsem viděl párkrát v životě, ale nikdy z toho vztah nebyl.

    Reaguj na tento komentář