Bez nadpisu
tak tento problém má širší kontext - ono to souvisí s celkovým vzathem člověka ke světu. Naprosta většina lidí sama sebe i celý okolní svět vidí jako objekt, repsektive souhrn objektů-věcí, se kterými se nějak disponuje či manipuluje a jejichž hodnota spočívá ve schopnosti jejich trvanlivosti a v jejich množství. čili věc má hodnotu jen tehdy, dokud je přítomnou věcí, dokud je objektem, nejlépe pod mou mocí. Jakmile pomine věc, pak nutně pomine i můj vztah k ní, neboť už není tím, co je pro mě zde k dispozici a co můžu ovládat a považovat za svůj majetek. Například k autu máme vztah jen do té doby, dokud je v pořádku a stojí před naším domem. Jakmile přestane existovat - například se zničí - pak přestává existovat i náš vztah k němu, protože tu už není. Potíž je, že tento typ lásky - lásky předmětné, jako subjekt k objektu - máme často i k lidem. Ztrácíme schopnost vnímat druhé jakožto subjekty, jako svébytné osobnosti se svým vlastním světem. Naopak - lidi vnímáme jako objekty, jakožto osoby, které se prostě vyskytují v mé blízkosti, a které dokonce lze někdy i vlastnit - podobně jako auta či domy. A proto je na mnoha vztazích zřetelně vidět, že láska mezi nimi není mírou intenzity prožitku, ale naopak mírou pouhé fyzické blízkosti, stráveného času, čili společného výskytu, podobně máme rádi také auto - dokud nám tedy patří a dokud s ním můžeme trávit čas. A stejně jako ztrácíme lásku k autu, které už nemáme, ztrácíme lásku k lidem, kteří už s námi nejsou. Prostě všechno jsou to jen věci, které už nejsou v našem registru majetku. No a pak tady je ještě jiný typ lásky - láska nečasová a ne-objektivní. V takové lásce máme náklonnost k něčemu nikoli jako k objektu či hmotné věci, ale právě jako k subjektu, jako k jedinečnému a svébytnému světu, jenž nikdy nemůže být omezen na pouhý fyzický výskyt a časovou prodlevu, nýbrž je věčný. Pokud k němu máme orpavdovou náklonnost, zážitek z něj nepomíjí, je vždy s námi přítomný, ačkoli fyzicky už dávno neexistuje. Příkladem takové lásky může být třeba pocit z uměleckého díla, přírodního úkazu nebo nějakého zážitku, třeba jako kamarádství, kde hodota takových zážitků nespočívá v délce trvání nebo možnosti vlastnictví (neboť tyto věci nelze vůbec vlastnit), ale v intenzitě, nezměrném obohacení nás samých, které nikdy nemůže už být omezeno časem nebo kvantitativním bohatstvím. To je taky podstatou výroku "milovat znamená říci: ty nezemřeš!" Protože smrt se týká jen fyzického těla, ale hodnota lásky jako takové přetrvává i po smrti blízkého. Je to v podstatě i vysvětlení takového toho filmového klišé "zemřel sice, ale v duši je pořád s námi". To je pravá láska. Ta nemůže být podmíněna materiálními aspekty, stejně jako sexem.
Celá potíž je v tom, že milovat tímhle nemateriálním způsobem, to dokáže málokdo. Je k tomu zapotřebí kus odvahy, odbočit z vyšlapaných cestiček většinové společnosti a vydat se na cestu, která ještě není prozkoumaná, kterou nikdo nezajišťuje, kde nás nikdo nechrání, kde je to všechno jen na nás, kde nejsou žádné jistoty, kde jsem sami tvůrci svého osudu svých hodnot a kde se otevíráme skutečné lásce všeho druhu. To je taky skutečné sebevědomí, vědomí pocházející vskutku od "sebe". Jak říkám, tohle chce odvahu, a pro většinu lidí bude vždycky jednodušší vést takovou formu života, v níž jsou jednotlivé akty a rozhodutí jaksi garantovány společenkými normami, vírou v rozum a normy většiny, kteréžto normy a zvyky stačí jen pohodlně dodržovat, abychom se vyhnuli nebezpečí vlastního autentického rozhodnutí, za něž bychom pak tím pádem byli odpovědni. Samozřejmě o pravém sebevědomí tady nemůže být ani řeč, protože vědomí vytšiny lidí není dáno od nich smých, ale uznáním druhého - rodin, státu, partenra nebo nějaké jiné instituce. Vědomí, které touží po uznání druhým není sebevědomí, ale otrocké, rabské vědomí. To se tady dost často objevuje i v diskuzích, kdy sebevědomí a důstojnost je často interpretováno jako podmíněné viděním nás samých očima druhého.
Od autora antioidipus