Svět 'jakoby'

Virtuální povaha řady našich aktivit, vztahů a pracovních činností vede k úpadku člověka jako pečlivé, ohleduplné a citlivě reagující bytosti, která žije pro druhé a zároveň je druhými podporována.

Proč jsme ve virtuálním světě více empatičtí?

Všichni se dnes chováme na první pohled ohleduplně, emocionálně nevázaně a otevřeně. Jsme neustále online, neustále v kontaktu. Mailujeme, chatujeme, hýříme smajlíky a lichotkami, ale v našem duševním životě je vše jen "jakoby".

Jsme součástí neskutečné, virtuální, krátkodobé, povrchní a naše srdce pouze dočasně naplňující atmosféry, která proniká do našich vztahů a kontaminuje je informacemi, které by nás nikdy nenapadly.

Vše je poté pouze jakoby a schází nám smysl pro to rozlišit, co je pro naše já přípustné a co už nás posouvá do prostoru, který je sice na první pohled zábavný a nevázaný, ale stejně tak prázdný a frustrující.

Ve světě jakoby jde často pouze o fasádu, která maskuje nedůvěru v naše já, emocionální frustraci, strach z osobního kontaktu s druhými lidmi a vůbec nedostatek zkušeností s nevirtuálními vztahy. Sami tuto nezkušenost následně jen prohlubujeme, nepěstujeme vztahy, které se neodehrávají na počítačích, nechodíme mezi lidi a nepovídáme si s nimi.

Svět není jakoby, reaguje na nás stejně jako my na něj. Realita je reálná.

Virtuální je pouze náš pocit, že cokoli uděláme, bude brzy zapomenuto.

Na internetu se častujeme pusinkami, lichotkami a smajlíky, a přesto cítíme, jak je náš život mělký. Postrádáme pocit pevné půdy pod nohama. Životními ideály jsou pro nás postavy z amerických filmů. Chvíle oddechu nám zajistí zábavné spoty na youtube, vzrušení zaručí komerční hudební klipy.

Žít doopravdy

Svět není jakoby, reaguje na nás stejně jako my na něj. Realita je reálná. Virtuální je pouze náš pocit, že cokoli uděláme, bude brzy zapomenuto. Jsme součástí pavučiny vztahů a faktických událostí, které reflektují, kým jsme, a zároveň se utváří podle toho, co děláme. My sami jsme spolutvůrci obrazu světa, ve kterém žijeme, dýcháme, myslíme a prožíváme.

Mylně se domníváme, že začínáme pokaždé znova od nuly. Představujeme si, že naše minulost mizí jako hořlavý papírek, který se rozplyne a zbudou po něm jen prachové částečky. Jsme přesvědčení o všemocnosti našeho já a zapomínáme budovat pocit pevné půdy pod nohama, pěstovat zdravý rozum, sbírat adekvátní zkušenosti a čelit výzvám každodenního života.

Opravdu věříte, že i vám stačí ke štěstí, že vám někdo olajkuje fotku nebo napíše lichotivý komentář ke statusu?

Svět jakoby ovlivňuje naše osobní životy a většinou jim škodí. Nechává nás lehkovážně dělat to, co bychom si v realitě nedovolili. Dává nám prostor zacházet s druhými jako s instrumenty, prostřednictvím kterých dosáhneme svých cílů. Tím jen prohlubuje lidskou sobeckost a nahrává prohlubování krize mezilidských vztahů, které v rámci ekonomické soutěže už tak dost trpí.

Řekněte si upřímně, kolikrát na nejrůznějších sociálních sítích, dejme tomu facebooku, pusinkujete, lajkujete, srdíčkujete nebo chválíte způsobem, který byste jinak nezvolili, proto, abyste druhému udělali radost? Opravdu věříte, že i vám stačí ke štěstí, že vám někdo olajkuje fotku nebo napíše lichotivý komentář ke statusu?

Činí naše já šťastnější a spokojenější virtuální lajkování ve světě jakoby, nebo otevřená, z očí do očí vyřčená slova? Dokáže vám zpříjemnit den lichotivý komentář k vašemu statusu na facebooku nebo věcná, emocionálně otevřená a upřímná opora ze strany spolužáků, kamarádů, spolupracovníků nebo rodičů?

Změna je možná

Spousta lidí má tendenci neřešit, co je potká v budoucnosti. Podle toho vypadá i jejich jednání. Často si neuvědomují, že jejich činy mohou způsobit nezvratné důsledky a zanechat negativní stopy v těch, na kterých jim záleží.
 
Převzato z: www.psychologie.cz

Komentáře

Bez nadpisu
 od autora Elliasson

    Co se týče závislosti na facebooku, tak věřím, že zanedlouho z toho drtivá většina lidí vyroste. Taky jsem měl bohužel kdysi potřebu předvádět se na facebooku.

    Reaguj na tento komentář