Jak to vidí holka (1) - Balení v tramvaji

Dnešním dnem startuje nový seriál, který nemá na internetu obdoby. 17letá Tereza v něm popisuje své zkušenosti s kluky. Uvidíte, jak se chovají, jaké dělají chyby. V praxi pak budete vědět, čemu se máte vyvarovat.

Ahoj. Jmenuji se Tereza a je mi 17. Momentálně jsem dokončila druhý ročník gymnázia a začínám si užívat prázdniny. Stávají se mi příhody, které by vás, svůdce, mohly zajímat.

Často mi muži píší, jak moc mě milují, a že by se mnou chtěli chodit. To víte, štíhlá přírodní blondýna je vždy centrem pozornosti. Bohudík se u mě nevyplnilo známé klišé o intelektu. Jsem zkrátka taková, jaká jsem. Mám své názory a umím se rozhodovat sama za sebe. To však někteří muži neumějí pochopit.

Například včera se mi stala zajímavá věc.

Jela jsem tramvají do centra, když tu přistoupil kluk asi v mém věku. Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního, kdyby neměl zadek kalhot u kolen. Zkrátka široko daleko svítilo jeho spodní prádlo. Nagelované vlasy, svítivé oblečení. Asi si spletl tramvaj s druhořadou diskotékou. Doufala jsem v jediné – že si rychle sedne a nebude tu svoji parádu dále ukazovat. Bohužel mé toužebné přání nevyšlo. Chlapec si to zamířil přímo ke mně se slovy: „Ahoj kočičko. Kampak jedeš?“

Vzhledem k tomu, že stál těsně u mě, měla jsem nádherný výhled na celou tu hrůzu. Nejsem však zlá. Nechtěla jsem mu naplno říct, aby zmizel. Raději jsem obrátila hlavu, abych se na něj nemusela dívat.

„Mluvím s tebou, kočičko!“ Hm, tak mi nedá pokoj. No což tedy. „Ahoj. Do města“

„A co tam budeš dělat?“

„Musím tam něco vyřídit.“

„Jasný. A co jako?“

„Potřebuji něco koupit.“

„Něco pěknýho na sebe?“

„Ne. Dárek pro kamarádku.“

„To má narozeniny?“

Bože můj. Toto vyloženě nemohu vystát. Nesnáším, když mě někdo zpovídá, jako kdyby vyplňoval dotazník. A to ještě pátrá po detailech z mého soukromého života. Co je mu po tom? Známe se dvě minuty. Už dost, řekla jsem si. „Po tom ti nic není.“

Zatvářil se poněkud divně a následně řekl: „No tak soráč no.“

„Dobrý.“

Chvilku mlčel, jako kdyby nevěděl, co má říct. Po té z něho vypadlo: „Nešla bys v pátek se mnou na diskošku?“

Bože, bože, bože. Co mu na to mám říci? Už mi jeho přítomnost silně vadila. „Ne, promiň. Já už něco mám.“

„Aha, tak to je škoda. A co takhle telefon na sebe? Neměla bys?“

„Měla, ale…,“ ale co? To mu mám naplno říci, že jemu ho zkrátka nedám? Nakonec ze mě vylezlo, že mám vybitou baterii a nepamatuji si své číslo. Viditelně ho potěšilo, že jsem ho neodmítla, a tak mi alespoň napsal své číslo na papírek. Naštěstí už ho nejspíše nebavilo komunikovat se mnou, a tak se se slovy: „Pak se ozvi. Ahoj,“ odporoučel o pár sedaček přede mne.

Papírek s jeho číslem jsem zmuchlala do kuličky a nenápadně ho připevnila na sedadlo před sebou. Nechápu, jak si mohl myslet, že by takto uspěl…

Shrnutí

Protože jsme na webu o mezilidských vztazích, připravila jsem si menší analýzu celého výstupu. Kluk udělal první chybu v tom, jak se oblékl. Nejenom, že dal najevo příslušnost k sociální skupině, ale navíc byla jeho vizáž s prominutím nechutná. Naprosto pokazil první dojem.

Jeho druhou chybou bylo vystupování. Mluvil až příliš nespisovně a navíc se pořád pouze vyptával.

Třetí a závěrečnou chybou bylo, že nepoznal nevyřčené odmítnutí. Dávala jsem mu spoustu signálů, že o něj nemám zájem. On však všechny přehlížel.

Děkuji RaShoviCZ za spolupráci.

Komentáře

Signály
 od autora ax
Nevěřím
 od autora AlfonsMatlafous
Bez nadpisu
 od autora buddy
Bez nadpisu
 od autora Killer
Bez nadpisu
 od autora buddy
unreal
 od autora xvr
no to je moc
 od autora Komisar
Rofl
 od autora Reaper
Bez nadpisu
 od autora asi já ne