Jak to vidí slečna (12)

Narozky jsou vážná věc. Člověk musí sfouknout haldu svíček a přát si něco úžasnýho, aby se mu mohlo vyplnit. Já měla taky svoje přání. Chtěla jsem konečně být šťastná se skvělým klukem. Jenže můj dort měl viditelně svoji hlavu. Nepřál mi štěstí, hajzl.

Jak se vše může zvrtnout

Už téměř měsíc jsem byla s Petrem. Podruhé. Neříkám, že to byl kdovíjaký nejlepší kluk na světě, ale bylo mi s ním dobře. A zároveň se blížila oslava. Bude mi 18. Mohla bych tyhle dvě věci spojit, trochu to s Petrem přehnat s alkoholem a zbytek nechat osudu. Bylo by to určitě zajímavý, ale bála jsem se možných následků. Petr měl stejně málo zkušeností jako já, takže by to mohlo dopadnout hodně špatně. Plán na erotickou oslavu jsem teda zavrhla. Raději uděláme pořádnou oslavu s kamarádama.

Všechno jsem naplánovala na předposlední víkend v červnu.

To by mohli jít všichni, o školu se v tu dobu už snad nikdo nezajímá. Měla to být velká oslava u nás doma s polovinou třídy a ještě několika známými. Už jen stačilo čekat, až to přijde. Mezitím se však stalo něco, co nebylo v plánu…

Narozeniny jsem měla ve čtvrtek. Ten den mi přála spousta lidí přes ICQ a já pomalu nestíhala odepisovat. Napsal mi i Roman, se kterým jsem dříve flirtovala. Nějak jsem nepřemýšlela a… Prostě jsem ho pozvala k sobě na párty. No co, bydlí přece 250km daleko, to nedorazí. Jenže on chtěl. A chtěl u mě také přespat do dalšího dne. Opatrně jsem odepsala, že se musím ještě doma zeptat. Den před oslavou.

Doma mi všechno povolili. Prej jsem velká holka a 18ku mám jen jednou, tak si jí mám užít. Hodní rodiče. Romanovi jsem odepsala, ať přijede.

Víte, fakt jsem se na tu oslavu těšila. Opravdu moc. Nemám moc času na poflakování se s kamarády, takže tohle mělo být něco extra. No…

Všechno začalo v pátek po škole. Rodiče mi přáli a můj Petr také. Dostala jsem kytičky, bonboniéry, parfém a nádherný dort. Sfoukla jsem svíčky asi naposled v životě a přála jsem si, ať už jsem konečně šťastná s tím správným klukem. A hned poté nastalo to, co nastat nemělo. Rodiče odešli a já zůstala sama s Petrem.

„Jak se těšíš na oslavu, lásko?“

„Moc. Budou tu snad všichni lidi, který mám moc ráda.“

„Kdo tu teda vlastně bude?“

„No, však víš. Lidi ze třídy, rodiče, Honza, Alča, Jakub, Míša a Roman...“

„Roman? Kdo to je?“

„Ale, to je jeden kamarád z Prahy.“

„Z Prahy? Nevěděl jsem, že tam máš kamarády.“

„No, víš, my jsme se seznámili na ICQ…“

„Cože? A kdy?“

„Před několika měsícema. Ještě než jsme spolu začali znovu chodit.“

„Aha. A jak se dostane večer domů?“

„Nijak. Bude tu spát.“

„Cože? Spát? A kde?“

„Já nevím, asi u mě v pokoji.“

„To si děláš legraci?“

„Ne, já nevím. Nepřemýšlela jsem nad tím tak.“

„Jo tak tys nad tím nepřemýšlela. Ty jenom napíšeš kamarádovi z Prahy, ať přijede, spí s tebou v pokoji a nepřemýšlíš nad tím?“

„Ne…“

Vím, že jsem ta špatná. Vím, že jsem to zvorala, protože jsem udělala blbost. Neměla jsem Romana zvát. Možná, možná by celá hádka dopadla jinak, kdybychom oba volili jiný slova

„Viděla jsi vůbec někdy toho kluka?“

„To má bejt jako výslech nebo co? Mělo by ti být jedno, co dělám v tomhle domě. Netýká se tě to.“

„Jo tak netýká? Tak mě se netýká, jestli si moje holka bere do pokoje cizího chlapa.“

„Je to kamarád…“

„I kdyby to byl kněz. Jsi moje holka a jako moje holka a tohle dělat nebudeš. Žádnej Roman tu nebude, jasný?“

Zachvátil mě vztek. Můj kluk mi rozkazuje. A to ještě před rokem ani nevěděl, jak dát holce pusu. Teď chce ovládat můj život. To nejde.

„Bude. A nic s tím neuděláš. Je to moje oslava, ne tvoje. Můžu si dělat, co chci.“

„Takže už zase? Slepice je zpět. A kvoká na všechny strany. Chováš se zas jako dřív.“

„No a?“

„Dám ti na výběr. Je to buď a nebo. Buď celou oslavu zrušíš a všechny pošleš k čertu, nebo jsme spolu skončili. A pamatuj, že jsi to byla ty, kdo za mnou přišel s žádostí o pomoc, ne já.“

A je to tady. Byla jsem u zdi. Bezmocná. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Seděla jsem tam neschopná slova, zírala na něj a nevěděla, co říct. Tohle jsem prostě nečekala. Něco tak podlýho. Ne od něj. Nevěděla jsem, co dál. Položila jsem si hlavu na stůl. Když jsem ji zase zvedla, viděla jsem přes slzy rozmazaně. Naše druhá šance začala v slzách, a asi v nich také skončí.

„Zruším to.“

Terryno, ty seš taková kráva!

Komentáře