Plavky

Chytal jsem bronz na břehu Sázavy. Bylo teplo a chtěl jsem se jít svlažit. Skočil jsem po hlavě do řeky a ouha. Plavky mi sjely z těla a zmizely nenávratně v hloubce. Hledal jsem, potápěl se, ale marně. Co teď?

Nikdy se mi nic podobného nestalo. Někdy sice sjedou při podobné situaci plavky ke kolenům, ale to se dá rychle napravit. Na obou březích bylo plno lidí, vylézt by znamenalo pěkné pozdvižení. Bránil jsem tedy Sázavu a hledal vhodné místo nebo příležitost, jak se z průšvihu dostat. 

Asi tak po hodině jsem začal pociťovat chlad. Náhle, stranou od lidí, jsem uviděl osamělou dívku. Zamířil jsem tedy k ní. Říkal jsem si, že ji požádám o pomoc. Ale jak to říct? „Slečno, já jsem ve vodě nahej?“ To by bylo dost absurdní. Ale co jsem mohl dělat?

Připlaval jsem až k břehu a povídám: „Slečno, stalo se mi to a to, prosím vás, půjčte mi svůj ručník, nebo tady zmrznu.“ Dívka vybuchla smíchy a říkala: 

„No, to se vám povedlo. A to nemůžete z vody, že?“ Mezi jektáním zuby jsem potvrdil její domněnku, že tedy z vody doopravdy nemůžu. Dívka pochopila, že nejde o žádný hloupý vtip nebo nudistické dostaveníčko, a hodila mi ručník. Poptala se, kde mám věci, přinesla mi je, a pak se kupodivu ukázalo, že na její dece je i místo pro mě.

Komentáře