Schůzka naslepo

Jako studentka zdravotnické nástavby jsem se jednou zúčastnila soustředění. Byly jsme tam samé holky, a tak jsme se trochu nudily. Ve volných chvílích jsme přemýšlely, čím si zpestřit čas. No a pochopitelně jsme hlavně myslely na kluky. Jedna kamarádka našla ve svém mobilu číslo na mladíka, se kterým se kdysi seznámila, ale on o ni moc neměl zájem.

Tak jsem to z legrace zkusila já. Dvakrát jsem to číslo krátce prozvonila. Netrvalo dlouho a majitel mobilu mi volal zpět: „Můžu laskavě vědět, kdo mě to pořád prozvání?". Hlas zněl naštvaně. Já ho nejdříve upozornila, že když někomu volá, měl by se slušně představit. Potom jsem se omluvila za prozvánění a slíbila, že už se to nebude opakovat. Najednou bylo všechno jinak. Druhá strana v okamžiku změnila intonaci hlasu, kluk se mi představil jako Petr. Řekla jsem mu, že jsem Jarka a že jsem si chtěla jenom s někým popovídat. A stalo se – tenhle telefonát trval skoro hodinu.

A pak pokračoval den co den po celý měsíc.

Každý jsme bydleli v jiném městě a čím dál víc jsme přemýšleli o tom, že se někde sejdeme. Měla jsem pak delší dobu jedno složité období. Ale víte, co mě drželo nad vodou? Petrovy krásné telefonáty a esemesky. Když už mi pak bylo líp, Petr se konečně odhodlal a pozval mě, abych za ním přijela. Nemyslete si, nebylo to pro mě jednoduché. Sice jsme o sobě už leccos věděli, ale zda si budeme vyhovovat i v reálu, to jsme si zaručit nemohli. A tak jsem se jednoho dne ocitla dost nervózní v neznámém městečku. Našla jsem místo schůzky a čekala, ale Petr nikde! Už jsem se bála, že vůbec nepřijde. Pak se přece jen objevil.

Představte si – na naši první schůzku přišel pozdě! Ale pak už všechno probíhalo báječně. Šli jsme na večeři a potom mě představil své rodině. Za nějaký čas přijel na oplátku on k nám. Bála jsem se, co mu mamča řekne, je totiž dost kritická. Petra si důkladně proklepávala zkoumavými otázkami a on trpělivě odpovídal, usmíval se a byl velmi milý. Tím si ji opravdu získal. Zpracoval ji tak, že mi sama nařídila: „Jaruško, toho kluka se koukej držet." Popravdě řečeno, nemusela mi to říkat dvakrát. Petra jsem opravdu milovala. Pak šlo všechno hrozně rychle. Po měsíci už jsme spolu bydleli a plánovali svatbu. Dnes už jsme dávno manželé a často a rádi vzpomínáme na neobvyklé telefonní seznámení, které nám přineslo společné štěstí. Nebýt mobilu, nikdy bychom se nepoznali. Nebyla by ani naše krásná holčička, která nám už víc než rok dělá každý den velkou radost.

Komentáře